Za roky bydlení v odpornejch prochcanejch sídlištních bytech jsem si vybudovala velkou odolnost vůči všem těm podzimozimním epidemiím typu kašel, rýmička a další projevy otravnýho nachlazení. Při pohledu na celý proplesnivělý okno si uvědomuju, že jsem odolná i vůči dalším věcem. Ráda bych tímto poděkovala našemu úžasnému městu a všem těm rýpalům se ve sračkách, díky kterým náš barák jako jedinej zůstal odpornej, nezaizolovanej a vlhkej. Žije se tu vážně skvěle, plísně jsou letos obzvlášť úrodné. Je to vskutku byt 1. kategorie (pojď si sem žít, ty debile!!!!!!!!!). Protože už přes 19 dlouhých let přebývám každý chladný půlrok v kurevské zimě, jsem velmi otužilá dívka. Takže když všichni venku chodí navlečení do stopadesátitřiapůl vrstvy, já oblékám svetřík a (eko) koženou bundu. A je mi fajn. Když přituhne, vyměním bundu za kabát ve slevě za dvěstěpadesát. A je mi fajn. Vršek ale nikoho moc nesere. Co očividně všechny fascinuje, je moje obuv. A o tom bude dnešní hejt.
Za poslední roky svého bytí jsem si vybudovala úchylku na boty (černé). Nemám jich mnoho, investovala jsem do kvalitní pokrývky nohou, a proto asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že mám tři páry bot. Protože vím, že byste zvědavostí neusli (a spánek je důležitej, fakt), vyjmenuju vám je. První pár jsou letní kurevky kurevsky boží Vagabondy, který nejde nemilovat. Druhý pár jsou zimní kotníčkové, na masivní podešvi s vysokýma šteklema (měřím v nich přes 1800 mm, ach), který jsou sice zasraně boží, ale nenosím je často, protože věčně nestíhám a v těhle botech prostě nemůžete nestíhat (pak jste nuceni si je sundat a přes celý město běžet bosky, vlastní zkušenost). A třetí pár, můj nejoblíbenější, jsou klasické lakované polobotky, které nosím celoročně. C-E-L-O-R-O-Č-N-Ě. Ano, nosím je celý podzim, i celou zimu.
A právě moje nejmilejší polobotky vyvolávají v čase tomto docela velký rozruch. Jak už jsem naznačila, jedná se o klasickou polobotkovou obuv, která odhaluje kotníčky. Miluji své kotníčky a odhaluji je velmi ráda. Celoročně. Jsem navlečená ve svým dlouhým kabátě, ovázaná šálou až k nosu, a i přes to lidi nedokážou pochopit, že kus, hovno, kousek!, malej proužek holý kůže, fakt nezapříčiní moji smrt. Už mě to vážně sere. Unavuje. Nejsem malomocná, kdybych cítila chlad, mám ruce a nejsem úplná socka, takže mám i prachy na ponožky. Vezmu ruce a navlíknu jima na svoje nohy fusekle. Ale proč bych to dělala?! Zatímco vy, sráči, berete při každým prvním zakašlání (který stejně způsobil špatně spolknutej kus žvance) nějaký prášky, abyste náhodou nechcípli, já si můžu běhat v mrazech klidně jen v kalhotech a nic to se mnou neudělá. Protože jsem odolná, tvrdá holka. Po tátovi. Jedna krev, jedna tlupa. Jen tak něco mě neskolí, protože do sebe necpu kvanta rádoby vitamínků v podobě prášku připomínající kokain (když už, tak prosím ten kokain).
Takže při každým dalším dotazu, jestli mi není zima, mám chuť vám všem narvat svoje holý kotníky do prdele, abyste je zahřáli svýma půlkama!
Žádné komentáře:
Okomentovat