nejkratší článek v historii zrzatýho batolete

To, že mě často něco sere, to není žádné tajemství. Dnes ale nebudu psát o něčem, nýbrž o někom. Konkrétně o lidech, co mají štěstí. Jo, přesně o těch zasranejch šťastlivcích, kteří cestou do školy najdou stovku, vytáhnou si na zkoušce přesně to, co chtěj, poklábosej s nafrněným profesorem jako s nejlepším kámošem a večer jim někdo zaplatí pivo. Takový ty chodíci přírodní úkazy, který vysávaj to dobrý ze všech kolem. Ty, kvůli kterejm se svět dělí na více a méně šťastnej. Ty, kterým máte chuť vlepit facku pokaždý, když vám vypráví, co božího se jim zase "náhodou" stalo. Ty, kterým byste nejradši flusli do té jejich vysmáté držky, která se na vás permanentně kření. A nakonec, ty, který plánujete zakopat do země pokaždý, když vám sdělujou, jak celý tohle dění nechápou. Vy to totiž chápete. Stali se vyvolenýma v přírodním řádu. Už když je do toho řádu vybírali, měli štěstí! Je to prostě na posrání. Zatímco vy, když řeknete, že po té písemce budete propadat, dodržíte slovo. Ty krysy ne. "Och božíčku, moc jsem to pokakánkoval," řeknou. A pak, když dojde na lamání vláčnýho čerstvýho chleba, vy jste ti, co dostanou do držky, zatímco oni si chrochtaj v pochvalách, jak moc dobrej udělali dojem a ten kus žvance dostanou naservírovanej na zlatým podnose se sklínkou šampaňskýho plnýho tančících brusinek.

Uduste se tím chlebem!!!!!!!!

odhalené kotníčky

Za roky bydlení v odpornejch prochcanejch sídlištních bytech jsem si vybudovala velkou odolnost vůči všem těm podzimozimním epidemiím typu kašel, rýmička a další projevy otravnýho nachlazení. Při pohledu na celý proplesnivělý okno si uvědomuju, že jsem odolná i vůči dalším věcem. Ráda bych tímto poděkovala našemu úžasnému městu a všem těm rýpalům se ve sračkách, díky kterým náš barák jako jedinej zůstal odpornej, nezaizolovanej a vlhkej. Žije se tu vážně skvěle, plísně jsou letos obzvlášť úrodné. Je to vskutku byt 1. kategorie (pojď si sem žít, ty debile!!!!!!!!!).  Protože už přes 19 dlouhých let přebývám každý chladný půlrok v kurevské zimě, jsem velmi otužilá dívka. Takže když všichni venku chodí navlečení do stopadesátitřiapůl vrstvy, já oblékám svetřík a (eko) koženou bundu. A je mi fajn. Když přituhne, vyměním bundu za kabát ve slevě za dvěstěpadesát. A je mi fajn. Vršek ale nikoho moc nesere. Co očividně všechny fascinuje, je moje obuv. A o tom bude dnešní hejt.

děcko v hrnci a polonahej zrzek

Na úvod bych si chtěla popřát šťastnej novej rok. Takže šťastnej novej rok, zrzku. Výjimečně dnes nepíšu v zápalu zloby a nesnesitelné nasranosti. Naopak. Přestala jsem prokrastinovat a dokončila portfolium domácích prací, které budu na fakulty předkládat tento a příští týden. A o jeho vývoji (výrobě?) bych se chtěla podělit. Dost jsem se při tom pobavila a získala několik podstatných poznatků, které už v životě možná nevyužiji, ale můžu jimi zaplnit místo na internetu a vzít někomu několik minut jeho drahocenného času. A to mě potěší vždycky. Abych vás nehodila přímo do ledové vody a plavte si, uvedu vás lehce do děje. Uvedu vás do děje taky v rámci zachování vaší bezpečnosti. Pokud bych to neudělala, mohli byste si vše špatně vyložit. Vše vám tedy vysvětlím. Sakra, nesnáším vysvětlování. Takže na to seru.