marnost a vy

Dnes jsem měla v plánu přidat docela jiný příspěvek. A sice o tom, že mě sere, že mě teď nic nesere. Nemám totiž o čem psát. Všechno je vlastně dost boží a sluníčkový a kdybych psala o radostných chvílích ze svého života, vrhla bych na vás docela pozitivní vlnu světla, což by vás mohlo uvést k miloučkým myšlenkám v koutech vaší hlavy a to za žádnou cenu nikdy nedovolím. Jsem váš psychickej upír, kterej má za cíl vysát z vás veškerou dobrou energii. Blbý, co? Ale pak, když jsem se chystala kliknout na "Nový příspěvek" a napsat nový příspěvek, jsem si všimla jedné hrozné věci. Můj blogísek oslavil půl roku a já si toho nevšimla.

puntíky na buňce

Koupila jsem si nový temperky. Šest tubiček, protože jsem škrt a nejsem lemra, co si neumí namíchat požadovaný odstíny. Jsem ale lemra při samotným procesu. Místo toho, aby to pro mě bylo uklidnění a útěk ze světa jako pro většinu lidí, vždycky se u toho akorát tak naseru. V hlavě mám boží představu, fakt. Ale nejsem schopná přenést ji na plátno. Já vlastně ani nemám plátno. Většinou místo něj poslouží víko od nějaký krabice nebo třeba kus hadru připnutýho na víko nějaký debilní krabice. Je to dost improvizovaný a je to taky dost k hovnu. Ale to je jedno. Výsledek je totiž taky jedno velký hovno. Hovno k hovnu sedá. A velmi dobře si rozumí. Momentálně nemám finance na to, abych koupila boží plátno a udělala experiment, zda na boží věc sedne boží výtvor. Možná ano. Ale možná taky ne. A já bych se musela smířit s tím faktem, že moje vyjádření skrze malbu vůbec není tak nadějný, jak jsem si myslela. Ale já bych se určitě nesmířila. Upadnu do deprese. Deprese je na posrání, tak začnu pít. Víc než teď. Dny mi začnou splývat. Permanentně na vlnách. Na cestě do přístavu po vzoru pána z vlaku. Upiju se k smrti. Kurva. Uteču maturitě. Zbavím se strachu, že zaspím svou maturitu. Nebudu muset chodit do práce. Nebudu v prdeli, když neseženu práci. Nebudu poslouchat kecy nějaký krávy z druhýho patra, které se nebude líbit můj životní styl. Nebudu muset shánět byt. Žádnej nájem. Nikdy. Žádný daně! Nebudu se muset strachovat, že nepochopím dospělácké věci typu pojištění, registrace vozidla a tak. Nebudu totiž vlastnit žádné vozidlo. Vyhnu se psaní závěti a rozdělování majetku. Nemám totiž žádný majetek. Nemám ani nikoho, komu bych ho odkázala. Kecám, mám obraz! Komu dám svůj obraz? Musím ho spálit. Nikdy nebude patřit nikomu jinýmu. Je můj. Od Václava.

Kde mám sakra to pivo?!