spásné překvapení

A je to tu. Dva roky v prdeli, zrzek nikde. Kdyby existoval virtuální prach, tenhle svůj výblitek bych jistojistě už nikdy nenašla. Ale protože nic takového není a moje hlava ještě taky není úplně prašivá, rozpomenula jsem se a rozhodla učinit velké rozhodnutí. Svůj velkolepý návrat. Nostalgicky jsem se vrátila ke všem svým nasraným hejtům a došla k překvapujícímu závěru. Ač se můj život změnil v mnohém, má moudra zůstala stejná. Je neuvěřitelné, jak nadčasově dokážu uvažovat. A že již před dvěma lety, když jsem byla ještě nedomrdlý malý pívo, jsem měla rozum v hrsti. Nechť započne popauzové shrnutí.

jak jsem se rozhodla strčit všechny vidličky do prdele

Dlouho předlouho je to již od mého posledního příspěvku. Nejdřív jsem si říkala, že si tu první větu odpustím a budu dělat, že nic. Prostě napíšu článek. Jen tak. Ale mám silné podezření, že jsem už vyšla trochu ze cviku, co se týče formulování mé nespokojenosti do pouhých vět. Takže proto tohle. Nuž ale, přejděme k dnešnímu tématu. Pokud si dobře vzpomínáte, a já si jsem jistá, že ano, tento rok jsem se pokoušela dostat na nějakou tu vysokou školu. Ano, máte pravdu. Na fotografii. A povedlo se. Nepochybovala jsem o sobě ani na chvíli. A o těch neprospaných nocích plných stresu teď pomlčíme...