prokletá kolonka

Tak to přišlo. Období stresu a litrů hnusných kávových patoků (instantní kafe), které mě tak děsilo už bezmála rok a najednou je tady. Zachvacuje mě pocit důležitosti a povinnosti mě tíží už prostředka a jednoho dne října. V hlavě jen přijímací řízení na vysoké školy, které jsem si zvolila za své osudové. Lol. Takhle to asi mělo vypadat. Ale já jsem skvělý prokrastinátor, o prokrastinaci bych mohla vést dlouhé přednášky, protože od nástupu do pátého ročníku gymnázia (cože?! tenhle magor chodí na gympl?!) jsem v této činnosti přímo mistr! Naučila jsem se v tom chodit, líp než mnoho mých vrstevníků. A proto jediný, co je pravda z úvodních vět, jsou ty litry hnědého moku, který si dopřávám ráno, odpoledne, večer, během poledne i během noci, v přestávkách na čůrání, při kakání. Stále. Nonstop. Zdroj mého života. Důvod, proč můj svět je tak krásný a voňavý. Nic jinýho mě ale netankuje. Teda alespoň do včerejšího večera, než mi došlo, že je už kurva půlka listopadu, a tak mi už zbývá jen asi 10 dní plus mínus, abych se někam přihlásila, dala o sobě vědět a další píčoviny s tímhle spojený. Nejdřív jsem dost nadávala, proč umělecký obory mají příjímačky tak brzo! Mohla bych v klidu prokrastinovat až do května. Bylo by to krásné. Tolik kávy! Ale ne. Musím to přerušit zrovna o státním svátku. Na just. Hnus. Byla jsem dokonce tak zmatená, že jsem už začala vybírat tiskárny, kde nechám svá díla zvěčnit na matný fotografický papír. Kdybych se neuklidnila, nepřečetla bych si, že mé práce chtějí vidět až po novém roce a já bych teď už lítala někde po Brně a s tlukotem v srdci bych hledala, komu předám tu tíhu zodpovědnosti za tisk, který zkrátka nesmí zkurvit, aby nepoznal můj hněv. Při důležitých věcech se dokážu hněvat, velmi. Měla bych určitě i absenci ve škole. Byla bych tak špatné děvče. Školy jsem si vybrala tři. Musím říct, že vyplnit se mi přihlášky podařilo bravůrně. Konečně si pamatuji své rodné číslo, jméno a příjmení a matně se mi vybavuje i číslo mého dokladu totožnosti. Vyplnila jsem tedy dvě (a poslušně odeslala poplatek, díky kterému se teď budu muset omezit ve všech svých výdajích, díky!!). Problém nastal u té třetí. Ta mě nasrala. Jo, k ohnisku článku se dostávám až teď. Ano, vskutku jsem vás nutila ke čtení mých duševních výlevů celou tu dobu, abych vám teď sdělila, že byly vlastně úplně nepodstatné. Vím, že je milujete. Nemáte zač.

koženkový chlípník

Asi bych se teď měla omluvit za svou neohlášenou dvouměsíční pauzu. Je to slušnost, autor blogu by měl být ke svým čtenářům slušný a měl by se umět omluvit za negativní události v chodu blogu (což víc jak osum týdnů bez článku docela je, ne?). Och ano, měl by. A přesně proto to neudělám. Nerada dodržuju pravidla (psaná i nepsaná) a nebudu je dodržovat ani na svém blogísku. A vůbec, žádnou zasranou omluvu vám ani nedlužím! Upřímně, na plnou hubu (jak mě to učil tatínek, který poslouchá Pink Floyd), se vám přiznávám, že jsem neměla o čem psát. Dlouho mě totiž nic nesralo. Je to až k podivu. Dva měsíce a mě nenasrala jedna jediná věc, která by stála za zmínku. Čekala jsem, kdy to přijde a dočkala jsem se.