kyšky s mobilem

Patřím ještě do té generace lidí, která měla dětství (díkybohu). Takový to pravý dětství v pravým slova smyslu. Ne takový, jaký maj současný parchanti teď. Většina sedí zkyslá někde na svý posteli s tím svým nechutně drahým smartfounem a hraje nějaký debilní hry. A tak se baví celej den. Sedum dní v týdnu. Celej rok. Zaprvý teda nechápu, jaký musí mít kokoty rodiče, když tu svítící velmi jednodušše rozbitnou cihlu maj v prackách už od první třídy. Já měla mobil ve třetí, superstarej krám po dědovi, abych se aspoň dovolala, kdyby se mi něco stalo. Volný odpoledne jsem totiž trávila venku. Fakt je ten, že jsem si zažila dost perný chvilky kvůli svejm strašně super spolužákům, který byly přesně ty typy usmrkanejch, nechutnejch, nevychovanejch, namyšlenejch, tupejch, zlejch, primitivních, stádoidních malejch smradů, ale scházela jsem se i s pár dobrýma dušema, díky kterým mělo mé dětství smysl a ráda na něj vzpomínám. Protože jsem byla nucena komunikovat jak s dobrými, tak špatnými lidmi, umění mluvit jsem si osvojila velmi rychle. Je velmi výhodné umět říct svým blízkým, že je máme rádi a naopak kreténům a debilům ukázat, že naše argumenty jsou lepší než jejich. Máma mě vždycky učila, jak tyhle zasranný kokotský skrčky z mé třídy takzvaně "uzemnit", takže si troufám říct, že ve "stírání" jsem byla už od útlýho věku fakt boží. Musím se ale přiznat, že jednou jsem to nezvádla.

dort ze sejra

Na světě existujou tři jídla, kterejm prostě neodolám nikdy. Teda jedno z těch tří je nadřazený i nad ty zbývající dvě, protože u něj už panuje silná závislost. Je to kafe. Respektive taková ta instantní hnědá sypká sračka, která obarví vodu a půlce planety se z ní zvedá kufr. A ta druhá půlka na ní žije, včetně mě. Já svoje kafe nepovažuju za nápoj, často mi nahradí nejedno hlavní jídlo dne, takže ji beru jako chod. Žraso jako každý jiný. Ty zbylý dvě žrasa, to je rýže a cheesecake. Rýži si teda zásadně nevařim, nikdy. Ale když ji jednou za čas uvaří někdo doma, tak už počítá s tím, že většina skončí nasoukaná ve mně. A cheesecake se u nás taky ještě neobjevil. Vždycky jsem ho chtěla zkusit, ale ten osudný okamžik přišel až před pár měsíci v Melounovém cukru. Byl levandulový, pokapaný medem a byla to láska. Kdyby kolem nebylo tolik lidí, obávám se, že by to skončilo jako v Prcičkách (Jimmy, jablečnej koláč a stůl...). Pár dní jsem byla v depresi, o co jsem celej svůj dosavadní život přicházela. Nicméně, když jsem v letáku Lidlu zahlídla tohle sýrový nebe, věděla jsem, že ho musím mít.

matrjoška z Ruska

Vážně jsem si o sobě myslela, že jsem magor (musela jsem si převlíct povlečení ze žlutého na bílé, abych vůbec mohla napsat tento článek), ale dnešní večer mě přesvědčil, že jsou lidé, kteří na tom jsou i hůře. Pro zachování sebeúcty mé kamarádky jsem se rozhodla pro změnu jejího jména - věřím, že mi bude vděčná. Je sobota večer, takže jsem si šla sednout do čajovny, jak to tak běžně o sobotních večerech bývá. Normální lidi chodí v sobotu večer ven. Čekala jsem tedy normální posezení u čaje a silné vodní dýmky. Tak, jako obvykle. Po pár minutách mi ale došlo, že vedle mě nesedí vůbec normální člověk (co taky čekat od někoho, kdo viděl za rok svoji kuchyň jednou). Věděla jsem, že lidstvo má plno úchylek. Je o nich i miliarda stejnech pořadů, kteří na těch narušenejch jedincích slušně vydělávaj. Třeba lidi, co žerou popel nebo sklo. Nebo ti, co žijou v odpadcích. Nebo takoví, co berou strom jako svýho celoživotních bojfrenda. Byli pro mě ale dost vzdálení. Nikdy by mě nenapadlo, že s jedním takovým člověkem se stýkám. Ambrózie (tohle jméno mě teď napadlo) se mi totiž dnes večer svěřila.

psychedeličtí tukani a praskající knoflíček

Viktorie do supermarketů a hypermarketů a všech tady těch typů marketů, kde prodávaj hlavně žrádlo a hajzpapíry moc nechodí. Ona tam vlastně vůbec nechodí. Ona totiž nevaří, jí jednou denně nebe v hubě a sem tam (LOL!!:D) si dá doutníček (kokosový). Takže na ni pobyt v tomhle typu veřejné budovy působí docela jinak než na ostatní smrtelníky, kteří jsou vůči tomuhle působení už imunní. V pondělí jsem ji vzala (ale řídila Viki) do Lidlu, kde jsem si šla cíleně koupit baleríny ve velikosti Titanic a necíleně takovou neforemnou károvanou deku (pončo). Viktorie tam se mnou byla vlastně docela náhodou a kupovat si tam nic nehodlala. Ale jak už jsem se zmínila, Viki (pedie) je v těhle lokálech pod vlivem vyšší moci. Takže když tam viděla nakupovat všechny ty lidi, dostala taky strašnou chuť nakupovat. A taky nakupovat začala. Vybrala si tam vínový punčochy, který si prej obvykle vybírá její máma. Přišlo mi, že z toho byla chvíli dost ve stresu, že se si kupuje něco, co její máma (a ještě k tomu v Lidlu), protože to pořád opakovala, třeba: "Vůbec bych se nedivila, kdybych přišla domů, a máma měla úplně stejný,". Snažila jsem se ji uklidnit, ale upřímně jsem se spíš bavila (jsem strašněj zmrd). Viktoriino nakupování ale neskončilo v Lidlu, koho by nakrmily punčošky? Naopak, ty punčochy podmínily všechno ostatní. Viktorie k nim totiž neměla černou sukni a chtěla si koupit kalhotky. Takže jsem o pár hodin později najednou seděla ve Vikiným autě a byla na cestě do Prostějova. Rozhodla jsem se napsat jen zásadní okamžiky onoho spontánního odpoledne, páč nikoho nezajímaj extrémně dlouhý články a vůbec, do mýho soukromí je vám hovno.

proč je nahovno mít krev AB

Každej máme krevní skupinu, to je prostě fakt a je potřeba se s tím smířit. Je potřeba ji taky znát, protože když půjde do tuhýho, kde rozhodujou minuty, bez vědomí své krevní skupiny jste docela v prdeli. Krevní skupina ale ovlivňuje náš život mnohem víc, než si mnozí uvědomují. Dělí lidi na méně a více vzácné. Třeba takový nulky jsou dost mainstream (a s takovýma se já nebavim). Áčka a béčka jsou něco mezi (kdo chce bejt průměr?). A pak jsme tady my. Životní úkazy v koncentraci 2-5% (ty s Rh faktorem + v 11%, lol), majitelé nejvzácnější červené tekutiny - AB. Možná si říkáte, že být přírodní zázrak je sakra skvělý, ale má to i svý stinný stránky.

co je na těsnu tak boží

Dneska jsem se svezla z práce se svými specifickými kolegyněmi. Jedna z nich, která by mimochodem taky měla psát někam o svým životě, s sebou měla psa. Jmenuje se Salini a je to naprosto neodolatelnej psí samec. Když vidíte ten jeho kukuč, odpustíte mu všechny ty litry slin, který jeho žlázy vyprodukujou. Sali vážně není ten typ psa, kterej je menší než příruční zavazadlo. Naopak. Je osvalenej tak, že by mohl s klidem konkurovat i malýmu Arnoldovi. A auto, ve kterým ty naše slavný zadky seděly, zase není žádná limuzína. Takže když jsou obsazený všechny sedačky, pes si musí najít místo jinde. Po všelijakým montování se nám podařilo pro Saliho vytvořit fakt slušnej a docela velkej plácek, kam by si jeho výsost mohla laskavě lehnout. Vydržel tam asi minutu, během které položil své pohlavní orgány na mou nohu (ano, byly teplé). Pak vstal a stejně se snažil nacpat do té nejmenší skulinky mezi nohama a sedadlem. A i když se tam mačkal tak, že jeho povislá kůže lezla všema otvorama a dýchání omezil na minimum, zůstal tam po zbytek cesty. To mě přivedlo na jednu myšlenku.

zrzatý batole není z mý hlavy

Přemýšlela jsem, jakej by asi měl být můj první příspěvek. Vítací jsem hnedka zavrhla. Zaprvý, na začátku blogovaní, kdy blog nikdo krom mý velectěnosti nečte, koho bych tu měla kurva vítat? A zadruhý, nechci tu mít nesmyslný články. Sám o sobě vítací článek účel má (kdo tipl přivítání různorodejch čtenářů, má ode mě polibek na tváři), ale moje zaprvý mu ten smysl hnedka zase bere. Takže jsem se rozhodla pro nenásilné, ale blogu velmi se týkající, téma. A to sice, kde se vzalo tohle kouzelný spojení "zrzatý batole"?