marnost a vy

Dnes jsem měla v plánu přidat docela jiný příspěvek. A sice o tom, že mě sere, že mě teď nic nesere. Nemám totiž o čem psát. Všechno je vlastně dost boží a sluníčkový a kdybych psala o radostných chvílích ze svého života, vrhla bych na vás docela pozitivní vlnu světla, což by vás mohlo uvést k miloučkým myšlenkám v koutech vaší hlavy a to za žádnou cenu nikdy nedovolím. Jsem váš psychickej upír, kterej má za cíl vysát z vás veškerou dobrou energii. Blbý, co? Ale pak, když jsem se chystala kliknout na "Nový příspěvek" a napsat nový příspěvek, jsem si všimla jedné hrozné věci. Můj blogísek oslavil půl roku a já si toho nevšimla.


Nejdřív se mi do očí vedraly slzy a mně zase bylo připomenuto, že mám city. Ehhr. Jak jsem mohla zapomenout? Měl to být oslavný den, plný hloupoučkých giveaway a honění si vlastního ega. Pak jsem vás měla všechny poslat do prdele. Ale ku této příležitosti mi došla jedna věc. A sice - nemám žádné čtenáře.

Bloguju šest měsíců a nedokázala jsem si získat jediného pravidelného miláčka, který by houževnatě komentoval každý můj výkřik do tmy. Ostatní by si asi řekli, že stojí za hovno, když nikoho nedokázali zaujmout. Já si ale myslím, že za hovno stojíte vy. Jste tak moc omezení, že mě prostě nedokážete pochopit.

Ale mě to vlastně vůbec nepřekvapuje. Bylo mi to jasný hned od začátku. Necpu vám do hlavy pořád dokola svojí porcelánovou pleť, neupozorňuju v každým zasraným videu, že jsem si objednala něco z eshopu a je mi to velký a že bych potřebovala menší velikost a nemám ani instagram, kam bych postovala rtěnky MAC v padesáti odstínech šedi a ani jsem neviděla Padesát odstínů šedi a nemám z této literatury vlhké sny. Panebože, já ani nečetla Padesát odstínů šedi. A nikdy jsem nebyla ve Starbucks a nikdy se tam nehodlám jít ani podívat. A hodně piju. Instatní kafe a pivo. A chutná mi to.

Jsem vlastně odsouzena k blogu zejícím prázdnotou. Vlastně občas i přemýšlím, jestli to má smysl. Nemá. Ale co vlastně jo? Hledání smyslu v nesmyslu. To taky nepochopíte.

Jste zasraně marní.