Mám právě prokrastinační chvilku. Zaprvý se mi chce hrozně čůrat, ale jsem zavalená hromadou papírů, atlasů a drobků neznámého stáří (nebo jsou to už brouci z larev, které tu nakladli jejich rodiče). Zadruhý zítra kurva doprdele maturuju a dopadl na mě stres. Stres, který jsem nezažila ani na přijímacích zkouškách na vysokou školu, kam jsem moc chtěla jít (možná za to může ten alkohol, kterým jsme to prokládali). Jsem flegmatik. Je mi všechno jedno. A je mi i jedno, že je mi to jedno. Proto jsem fascinována svým momentálním stavem. Cítím, že mi to není vůbec u prdele. Nejdřív bych chtěla poděkovat své dlouho vypracovávané povaze, protože kdybych měla zažívat tenhle pocit starosti o něco více, než jednou za půl roku, zbláznila bych se mnohem dřív, než mám v plánu. A pak bych si chtěla zasraně nahlas postěžovat, protože mě to vůbec nebaví. Není mi dobře, nemůžu spát, nemůžu jíst, kafe už mi taky přestalo chutnat (DOPRDELE CO?!!!!!) a jediný smysl mé existence cítím ve chvíli, kdy se učím. A nic neumím. Víte, udělala jsem asi krok vedle ve výběru maturitního předmětu. A tak spolíhám na to, že ti učitelé mě mají rádi a prostě se nebudou chtít srát s nějakým vytlemeným dementem ještě v září. Taky doufám v karmu. Poctivě jsem do školy chodila (rozhodně více než mí spolužáci), poctivě jsem si otázky přečetla a byla i párkrát na konzultacích, abych projevila zájem. Takže opravdu doufám, že na všechny tyto skutečnosti bude v následujících čtyřech hodinách, které budou následovat za krásných dvacet hodin, přihlídnuto. Protože já fakt nechci vymýšlet nový plány na příští rok. Já jsem spokojená s těma, co už jsem si vymyslela. Žádná škola, na kterou chci jít, mi totiž neumožňuje nastoupit se zářijovým termínem maturit. Takže bych musela nejspíš někam odjet. Opustit všechny a všechno. A mě je teď kurva fajn. A nechce se mi nikoho opouštět. A nechce se mi ani nikam dlouhodobě jezdit. A nechce se mi ani říkat "jo, jsem přesně ten debil, co to nedal, i přes to, že maturita je fraška".
Jdu se vyčůrat.
Žádné komentáře:
Okomentovat