Přemýšlela jsem, jakej by asi měl být můj první příspěvek. Vítací jsem hnedka zavrhla. Zaprvý, na začátku blogovaní, kdy blog nikdo krom mý velectěnosti nečte, koho bych tu měla kurva vítat? A zadruhý, nechci tu mít nesmyslný články. Sám o sobě vítací článek účel má (kdo tipl přivítání různorodejch čtenářů, má ode mě polibek na tváři), ale moje zaprvý mu ten smysl hnedka zase bere. Takže jsem se rozhodla pro nenásilné, ale blogu velmi se týkající, téma. A to sice, kde se vzalo tohle kouzelný spojení "zrzatý batole"?
Ráda bych řekla, že je to z mý zrzatý hlavičky, protože je to podle mě tak boží, že víc boží jsou snad jen moje boty, který odhalují kotníčky přesně tak, jak to mám ráda. Vždycky, když tohle spojení někdo řekně nebo si ho jen přečtu, upřímně se ze srdce směju (důkaz, že mám srdce, jupiiijej). Takže si umíte představit, jak teď asi vypadám, když jsem ho zmínila už třikrát (při přihlašování, v nadpisu a v sedmé větě). Ano, přesně tak. Jako velmi alkoholem posilněná, pubertou ztýraná, uchrochtávající žena. Bohužel, tohle slovní spojení má na svědomí někdo vskutku jiný. Váže se k tomu docela fancy příběh, o který se nenechám ochudit (nojo, začátky blogu jsou jen autor autorovi).
Začátkem jara tohoto roku jsem nastoupila na novou brigádu, které věnuji více samostatných článků, protože mi změnila život. Dokonce přemýšlím o založení samostatné rubriky. Podstatné nyní je, že mám spoustu kolegyň, přičemž každá je opravdu velmi velmi specifická bytost. Jednou extrémně specifickou je milá Martínka, slečna se zájmem o myslivectví, ale především je to někdo, kdo mě a všechny okolo, dokáže naprosto upřímně rozsekat. Vážně nevím, kam na ty svoje úžasný kecy, díky kterejm všem tryskaj proudy slanejch potoků z očí, chodí, ale chci tam taky!!
Jednou jsem Marťu docela srala. Já v práci vlastně všechny seru, nejvíc Marušku. Krom Marušky si všichni zvykli (Maruška mě ještě nebere takovou jaká jsem, ale jednou to zlomíme). Byl to takovej ten den, kdy se nikomu nic nechce, do stánku chodí samí debilní lidi a pak přijde otravnej zrzek a začne tancovat a smát se, že Martínce pění pivo. A pak začne taková ta diskuze plná čísel, že Martina je vysokoškolačka a já mám teprv před maturitou, a že Martina je starší a já si z ní nemůžu dělat prdel. A pak ze mě vypadne, že já aspoň nejsem ještě tak stará. A pak následuje ta reakce.
Martínka zrudne, ale ne smíchy nebo že by se styděla. Je to vztek. Čistej projev hněvu, kterej člověk nemůže ovlivnit. Pootevře ústa a přesně tím stylem, který všichni moc dobře známe, vyjekne: "Běž už do prdele. Drž hubu, ty, ty jedno zrzatý batole!". A pak jsme se málem všichni počůrali smíchy.
Fakt mi to přirostlo k srdci. Chci tímhle oné slečně moc poděkovat, protože je to tak boží, že to mohlo vylízt jen z tvojí hlavy! Často se k tomu teď v práci vracíme. Bavíme se tím. Bavíme se vlastně vším, co Marťa vypouští z pusy. Nejen že to vždycky sedne jak střední prdel na střední velikost hrnce (tedy perfektně), ale je to tak neuvěřitelně upřímný a trefný, že byste to museli vidět a slyšet na vlastní kůži (tohle spojení nedává smysl ale na to vám sere bílej tesák).
Žádné komentáře:
Okomentovat