Asi bych se teď měla omluvit za svou neohlášenou dvouměsíční pauzu. Je to slušnost, autor blogu by měl být ke svým čtenářům slušný a měl by se umět omluvit za negativní události v chodu blogu (což víc jak osum týdnů bez článku docela je, ne?). Och ano, měl by. A přesně proto to neudělám. Nerada dodržuju pravidla (psaná i nepsaná) a nebudu je dodržovat ani na svém blogísku. A vůbec, žádnou zasranou omluvu vám ani nedlužím! Upřímně, na plnou hubu (jak mě to učil tatínek, který poslouchá Pink Floyd), se vám přiznávám, že jsem neměla o čem psát. Dlouho mě totiž nic nesralo. Je to až k podivu. Dva měsíce a mě nenasrala jedna jediná věc, která by stála za zmínku. Čekala jsem, kdy to přijde a dočkala jsem se.
Abych vás uvedla do děje. Jsem žena a mám přirozenou potřebu u sebe nosit zbytečné věci. Pro pocit, že je prostě mám. Protože co kdyby se ten med v plastovém patnáctigramovém balíčku hodil? Honí vás mlsná, v čajovně vám poserou čaj, někomu ve vašem okolí klesne hladina cukru v krvi. Je toho tolik, co se dá s medem dělat. Je to i dost improvizovaná cukrová pasta na depilaci otravných chlupů (protože jsme kurva lidi a nemáme na sobě mít srst!). Nebo celé balení ibalginu. Nestačí jeden dva růžové prášky - pro vás a někoho. Co když chytnete depku a budete mít chuť předávkovat se, posrat si játra nebo vyzkoušet nějaký experiment? Všechny tyhle krámy prostě chci mít po svém boku a k tomuto účelu hojně využívám výmyslu zvaném kabelka.
Kabelka je sama o sobě dost boží. Vypadá dobře, a kdo nechce vypadat dobře?! A je tak geniální. Všechny zbytečný sračky do ní narvete a máte je. U sebe, ve stylovém obalu. Je tolik barev, tvarů, velikostí. Vaše zbytečnosti mají tolik možností, kam se schovat. Mají i ten důmyslný popruh, který vám visí na rameni (a hladí vám nemravně prdel) a přesně o tomhle popruhu budu psát dnešní hejt.
Ten popruh je sama o sobě skvělá myšlenka. Nemusíte tašku držet v hnátě a nepřekáží vám (krom toho otírání půlek). Ale vše má dvě tváře, i geniální debilní popruh! Je to jako něco za něco. Za to, že vám ulehčí spoustu starostí s uskladněním věcí, nasere vás do nepříčetnosti. Pořád totiž padá! Nemůže prostě zůstat na jednom místě, na tom dokonalém kousku vašeho sličného ramene. Ne. Musí klouzat doleva doprava dolů doprdele. A pořád. Vaše ruka musí být stále ve střehu. Pořád ho musí upravovat, posunovat, hladit, dotýkat se ho. Přijde mi, že kabelkový popruh je to nejnadrženější prase, skoro až násilné. Vynucuje si vaše neustálé dotyky a jsem si jistá, že mu nevědomky šaháte na nejchoulostivější místa! Takové prase to je.
A když ho odmítáte uspokojovat, urazí se a spadne. Hajzl. Ničí vaše nervy a chudinku kabelku. Stává se mi to pořád! Stalo se mi to i před dvěma týdny. Pár piv v sobě, skvělá nálada, ha ha ha. A najednou vám spadne kabelka. Vypadáte, jako byste se nedokázali ovládat, že už máte nad hladinkou únosnosti. A přitom byste potřebovali ještě tak dva škopky, aby vám bylo špatně rozumět!
Dnes ráno ale číše mé trpělivosti opravdu přetekla (šestapůlkrát). Nějakou dobu už jsem s popruhem nebavila, často jsem ho zatěžovala opravdu těžkými marnotratnými věcmi a on se začal pomalu trhat. Ale já si říkala, je to silnej kluk. Má silný city. Neopustil by mě. A ten koženkový chlípník udělal přesný opak! Upad docela úplně. V té chvíli s sebou strhl nejenom stařenku kabelu, ale i poslední střípky mé důstojnosti. Byla tam se mnou totiž ona společnost jako před dvěma týdny.
Vlastně se stalo úplný hovno. Prostě spadla kabelka, protože se urval ramenní popruh a to mě nasralo tak, že jsem o tom musela napsat sáhodlouhý odstavce o ničem. LOL (prďácká zkratka, moje nová image).
Žádné komentáře:
Okomentovat