Dlouho předlouho je to již od mého posledního příspěvku. Nejdřív jsem si říkala, že si tu první větu odpustím a budu dělat, že nic. Prostě napíšu článek. Jen tak. Ale mám silné podezření, že jsem už vyšla trochu ze cviku, co se týče formulování mé nespokojenosti do pouhých vět. Takže proto tohle. Nuž ale, přejděme k dnešnímu tématu. Pokud si dobře vzpomínáte, a já si jsem jistá, že ano, tento rok jsem se pokoušela dostat na nějakou tu vysokou školu. Ano, máte pravdu. Na fotografii. A povedlo se. Nepochybovala jsem o sobě ani na chvíli. A o těch neprospaných nocích plných stresu teď pomlčíme...
Tak tedy, jsem tu. První půlka semestru byla přímo skvostná. Ale jakožto zrzek jasnovědec, všeuměl a bytost dokonalá i s dvaceticentimetrovými odrosty, jsem tušila, že někdy se ten sen musí rozplynout. A velké podezření padlo na jediné technické cvičení, které nám pro tento semestr bylo přiděleno. A sice příbor.
Pokud se teď pochechtáváte, co že je na tom vyfotit vidličku, moje noha v kanadě vám přistane na levé půlce. Ono je to totiž zasraně složitý! Ono to totiž není focení na digitál, ale na Sinar. Sinar je taková švýcarská kunda, která má za cíl zničit život každýmu, kdo se rozhodne jí pořídit snímek. A příbor teda taky není neviňátko. Hlavně lžička. Och bože, jak nenávidím lžíce. Nekonečné odrazy černých fleků a vy nevíte, co s nimi.
Takže focení vypadá tak, že hodinu ostříte jednu fotku. Už se blížíte ke zdárnému konci ale kurva, pohli jste zadní standartou (ne, seru na vás a nebudu vysvětlovat, co to je). Můžeme začít znova.
Už máme dva snímky. Ale kurva, nepřetočili jsme film, takže máme dva v jednom. Jsme tak úsporní.
Už máme film. Vyvolaný! Ale kurva, není to ostré. Takže další den budeme fotit všechno znovu!
Abyste byli v obraze, dva dny už jsou v prdeli a máme se štěstím jeden vyvolaný negativ. Takže! Už zbývá je jenom zvětšit! Jenom. Jenom. Ty hloupé dítko.
Takže jste v komoře. Chemie ve vanách. Negativ ve zvětšováku. Cítíte se jako největší umělec, co si jen tak mimochodem zaběhl do komory udělat nějaký umění. Jaký to smutný zjištění, že ani po osmi hodinách urputných zkurvených nechutných, nedostatečně ustálených a otravných zkouškách, ani po tom!!!! stále nemáte tušení, jak to nastavit, aby vám vylezl aspoň!!!! aspoň!!!! jeden zasranej obrys toho zasranýho nože. Po devíti hodinách jackpot! Ale pak vás vyžene vrátnej, protože už je jedna ráno a vy můžete jít leda tak do prdele.
Takže další den znova. Ale teď už přece víte, jak to nastavit, to bude hned. Jenže ono to vypadá úplně jinak. Záhada? Vyměnil někdo zvětšováky? Ne. To matička karma vás chce prostě ještě víc nasrat. Takže úplně nanovo.
A pak, pak už to skoro je. Ale brutálně to ztmavne a na povrch vylezou chlupy a prach. A ten z té fotky prostě neslíznete. Takže lížete štětec a retušujete a jste zoufalí a máte hlad a smrdíte a všehno je nahovno. A pak, pak už je to vlastně fajn.
A pak. Pak vám to všechno vrátí a řeknou znovu. A vy se ptáte sami sebe, jak moc ten stůl a závěsy budou hořet, až to všechno zapálíte?
Žádné komentáře:
Okomentovat