Patřím ještě do té generace lidí, která měla dětství (díkybohu). Takový to pravý dětství v pravým slova smyslu. Ne takový, jaký maj současný parchanti teď. Většina sedí zkyslá někde na svý posteli s tím svým nechutně drahým smartfounem a hraje nějaký debilní hry. A tak se baví celej den. Sedum dní v týdnu. Celej rok. Zaprvý teda nechápu, jaký musí mít kokoty rodiče, když tu svítící velmi jednodušše rozbitnou cihlu maj v prackách už od první třídy. Já měla mobil ve třetí, superstarej krám po dědovi, abych se aspoň dovolala, kdyby se mi něco stalo. Volný odpoledne jsem totiž trávila venku. Fakt je ten, že jsem si zažila dost perný chvilky kvůli svejm strašně super spolužákům, který byly přesně ty typy usmrkanejch, nechutnejch, nevychovanejch, namyšlenejch, tupejch, zlejch, primitivních, stádoidních malejch smradů, ale scházela jsem se i s pár dobrýma dušema, díky kterým mělo mé dětství smysl a ráda na něj vzpomínám. Protože jsem byla nucena komunikovat jak s dobrými, tak špatnými lidmi, umění mluvit jsem si osvojila velmi rychle. Je velmi výhodné umět říct svým blízkým, že je máme rádi a naopak kreténům a debilům ukázat, že naše argumenty jsou lepší než jejich. Máma mě vždycky učila, jak tyhle zasranný kokotský skrčky z mé třídy takzvaně "uzemnit", takže si troufám říct, že ve "stírání" jsem byla už od útlýho věku fakt boží. Musím se ale přiznat, že jednou jsem to nezvádla.
To bylo totiž tak, že zrovna pár dní jsem nebyla "ta kráva" a vrchol naší třídní hiearchie se se mnou bavil. Myslím, že chtěly někoho pořádně nasrat, nebo je prostě bavilo ubližovat. Inteligenčně na tom nejsou dobře ani teď, takže debilitu mají asi v genech. Každopádně, těch pár dní jsem si užívala. Dokonce jsem ani nešla do školy se sevřeným žaludkem. A jedno odpoledne jsem s něma šla i ven. Zezačátku to nebylo tak špatný, aspoň myslím. Ale pak se stalo něco osudnýho, na co nikdy nezapomenu a co mě jako dítě určitě strašně poznamenalo. Jak to tak bývalo, hra na žďuchanou byla fakt hit, takže jsme ji nemohli vynechat ani ten den. A tak jsme se žďuchali a byla to děsná prdel. Vybrali jsme si taky asi to nejdebilnější místo, co jsme mohli, a sice trávník, kam každej ze sídláků nechává vymočit a vykadit ty svoje malý uštěkaný smetáky. Takže, jak to asi mohlo dopadnout. Samozřejmě jsem byla zhozena do jednoho z těch zteřelých hoven. Já si toho teda hned nevšimla, ale má jednodenní nejlepší kamáradka asi jo, protože okamžitě tím svým buřtem ukázala na moje koleno a s tím ďáblovským zábleskem v očích zvolala: "Ona má na koleni hovno!". Všichni ze mi začali hrozně smát a posmívat se mi a já místo toho, abych řekla "Lepší hovno na koleni než hovno v hlavě." nebo nějakej jinej boží stěr, tak jsem se rozbrečela jak největší uspolenej fakan a utekla domů. Což je samozřejmě pobavilo ještě víc. Vyhráli. Protenkrát. Tenhle hrozně srdcervoucí příběh říkám jen proto, abyste jste věděli, že i já jsem měla slabé chvilky a ne vždycky byla boží.
Nicméně, i tahle zasranná vzpomínka mě posílila. Všechny ty hádky a intriky, kterými jsem jako malé nebohé (lol) dítě prošla, mi k něčemu byly. Ono totiž fakt není blaf, že zážitky z dětství vám vyformujou osobnost. A teď jakou to má souvislost s mobilem v útlém věku? Ano, možná si říkáte, že mobil dnešní děti ušetří od všech těch zlých zážitků a zlých smradů, kteří se mezi nimi pohybují. Ale vyrostou z nich trosky. Prázdný vygumovaný trosky bez zážitků a zkušeností. Kdybych jako děcko nelítala po venku, nevěděla bych, jaký typy lidí existujou. A jak strašně zlí umí děcka být. A jak hodný umí být ty druhý. A jak moc báječná byla hra na rodinu. A argumentovat umím dneska úplně eňo ňuno (ale nesnáším hádky, takže svoje tríčky v rukávu vytáhnu jen občas).
Je prostě fakt smutný vidět, že místo toho, aby se rodiče svejm dětem, který chtěli (nebo byly náhoda, ale smůla, už je maj) věnovali, tak jim vrazí do ruky mobil a finíto. A ty děcka pak ani neumí vyslovit "R", protože jak by mohly, když nemluví? A ani číst plynule to neumí. A jejich odůvodněním je, že by je ve třídě šikanovali, protože by byli jediný, co nemaj telefon. Což je ale fakt. Na prvním stupni se řeší, kdo je bohatší a kdo má co lepší a nikdo s tím nic nedělá a všichni nechávaj ty svoje miláčky chovat se jako odporný zlý stvoření. Ale prostě, jak může vůbec někoho napadnout koupit sedmiletýmu tvorovi dotykovej moderní mobil? Přesně kvůli takovejm se pak celá smečka zvlčí a koupí je svejm ratolestem taky a je to v prdeli.
ELEKTRONIKA DĚTEM DO RUKY NEPATŘÍ!!!!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat