matrjoška z Ruska

Vážně jsem si o sobě myslela, že jsem magor (musela jsem si převlíct povlečení ze žlutého na bílé, abych vůbec mohla napsat tento článek), ale dnešní večer mě přesvědčil, že jsou lidé, kteří na tom jsou i hůře. Pro zachování sebeúcty mé kamarádky jsem se rozhodla pro změnu jejího jména - věřím, že mi bude vděčná. Je sobota večer, takže jsem si šla sednout do čajovny, jak to tak běžně o sobotních večerech bývá. Normální lidi chodí v sobotu večer ven. Čekala jsem tedy normální posezení u čaje a silné vodní dýmky. Tak, jako obvykle. Po pár minutách mi ale došlo, že vedle mě nesedí vůbec normální člověk (co taky čekat od někoho, kdo viděl za rok svoji kuchyň jednou). Věděla jsem, že lidstvo má plno úchylek. Je o nich i miliarda stejnech pořadů, kteří na těch narušenejch jedincích slušně vydělávaj. Třeba lidi, co žerou popel nebo sklo. Nebo ti, co žijou v odpadcích. Nebo takoví, co berou strom jako svýho celoživotních bojfrenda. Byli pro mě ale dost vzdálení. Nikdy by mě nenapadlo, že s jedním takovým člověkem se stýkám. Ambrózie (tohle jméno mě teď napadlo) se mi totiž dnes večer svěřila.


Posledních pár měsíců byla dost zaneprázdněná. Práce, kamarádi, práce, tohle a tamto. Žila permanentně ve stresu a dost se bála syndromu vyhoření, o kterým mi i jednou referovala. Dnes mi řekla, že se už dostavilo poslední stadium. Nic ji nebaví, čumí na seriály, co už viděla all day all night, i když ji to už vůbec nezajímá. A taky má (zase) potřebu zbavovat se věcí ve svým prázným pokoji. Velkou potřebu, na kterou v době, kdy byla dost busy, neměla čas.

Ona totiž vyházela už úplně všechno nepodstatný, takže v tom pokoji teď nemá už vůbec nic, co by nepotřebovala. Začala se zbavovat jako fakt úplně všeho. Dokonce i dealuje stovky sešitů, aby z nich měl užitek někdo jinej, ona je už neměla a něco málo na nich vydělala.

Popsala mi celej její pokoj, což mě dost vyděsilo (kdo dokáže přesně popsat v čem bydlí?!!!). V jednu chvíli jsem se bála natolik, že jsem to byla já, co chtěla zaplatit a odejít (většinou je to naopak). Spoustu věcí má napočítaný. Jakýmu magorovi běhaj v hlavě čísla, kolik věcí má v pokoji? Samozřejmě vás o to nemůžu ochudit, takže vám její cimru detailně zmapuju (teda aspoň to, co mě zaujalo nejvíc).

• V první skříni má kalhotky rozdělené na hezké a ošklivé. Ty ošklivé používá jednou v měsíci. Mimo to se tam nachází i patnáct knížek, z toho jedna je od Komenského psána francouzsky. Proč má kurva takovou knížku ve francouzštině, když i v rodným jazyce je těžký to pochopit?

• V druhé skříni se nachází matrjoška z Ruska. MATRJOŠKA Z RUSKA. Prý od kamarádky, ale kdo ví...

• V prosklené komodě, sekretáři, whatever (Ambrózie tomu říká bar) má vystavené skleničky. Pro kamarády. Prý je nechce tahat do kuchyně. Dost jsem se divila, protože stejně do té kuchyně musí pro pití do těch skleniček, ale bylo mi vysvětleno, že v pokoji má i zásobu petlahví s pitivem. No doprdele.

• V jedné z těch skříní má zásobu úplně všeho, co vyloženě holčičí holka používá (shodli jsme se, že to přesně není ona). Třeba osmdesát zasranejch lepivejch a táhnoucích se laků na nehty všech barev. A rtěnky v deseti odstínech.

• Na stole (?) má zásobů papírů, který zítra vezme do práce, aby se zužitkovaly.

• Na nějaký prašivý poličce má takovou tu věc, kde jsou dvě kuličky, co se do sebe narážej a vedle ní ten kýčovej dekorační kolotoč. Prej ho moc chtěla, ale nepouští ho, protože vydává děsivou hudbu. Takže si hraje jen s těma kuličkama (teda myslím).

• Vadí jí věci, ale před měsícem, co si vytřela, tak čtyři měsíce nevytírala. A všude má prach, ale to jí nesere, protože to není věc.

• Stůl. Na něm žehlí. Momentálně je tam deka a žehlička, která se jí nechce uklízet.

Tohle je ale jen výčet věcí, který tam má. Je jich dost a ona je umí všechny vyjmenovat. Problém je v tom, že je nedokáže vyhodit, protože je všechny potřebuje. To, co jí bylo k hovnu už vyhodila, ale třeba ty laky, jo. Ty tam prostě být musí. Nebo rtěnky. Nikdy jsem ji s rtěnkou neviděla, to jen tak btw. Ale musí je mít. Protože kdyby je vyhodila, tak si stejně koupí ten samej odstín znova, protože by ji chyběl.

Nebo různý krémy a parfémy, který nikdy nemůže vypotřebovat. Nemůže je vyhodit, i když ji to vysušuje xicht nebo jí to smrdí. Protože je to prostě použitelný. Pleťovej krém si prej maže na nohy. Aby ho vypotřebovala. Přemýšlela jsem nad tím, jak dlouho ho asi má, jestli už třeba není zkyslej. A kdyby byl, jestli by ho vyhodila, i kdyby byl ještě plnej. Protože nohy toho dost snesou. Možná i zkaženej krém. Jsem si jistá, že by to aspoň vyzkoušela.

Co mě ale dostalo nejvíc, bylo svěření se o tom, že vlastně celou tu dobu, co je se mnou (ale i v práci, v autě, kdekoliv) pořád jen přemýšlí, čeho by se zbavila. A že můj udivenej výraz ji uvedl do stresu, páč si přijde jako magor (to sis do teď přišla normální?), a tak hned jak dojede domů, bude toho muset hodně vyházet.

Nevím, co si o dnešním večeru myslet. Když mě přivezla domů, řekla mi, že má pokaždé potřebu mi říct (proč, to nebudu rozvádět), že to byl příjemný večer, abych si myslela, že byl příjemný. Takže teď nevím, jestli večery se mnou stojí za hovno nebo jsou fakt příjemný.

Co mě ale sere je to, že ona je úplně pošahaná, ale mě bude tvrdit, že jsem divná, když si fotím koule svýho potkana.